V březnu proběhla v Otrokovicích přehlídka divadelních souborů Zlínského kraje s názvem FORBÍNA 2002. Zlínský kraj byl doposud jediný, v němž přehlídka tohoto typu chyběla. Pořadatelé, v čele s ředitelem Otrokovické Besedy, připravili důstojné prostředí a účinkujícím vlídné přijetí. Podařilo se představit šest souborů s převážně komediálním repertoárem. O kvalitách jednotlivých představení lze jistě diskutovat, nelze však pominout fakt, že pro mnohé soubory byla přehlídka jedinou příležitostí, jak získat nové zkušenosti a navázat další kontakty.
Co mě
však, jako studenta pátého ročníku theatrologie, přímo „nazvedávalo ze židle“,
bylo naprosté selhání odborné poroty. Zúčastnil jsem se tří pracovních setkání
(po skončení představení Setkání s Kateřinou, Theatrum passionale, Moje
žena – tvoje žena) a ujistil jsem se, že se zde nejedná o žádné hodnocení, ani
rozbor inscenace. Tento fakt dokonce odborná porota (tedy že její účelem není
hodnotit) neustále účinkujícím předkládala. Velmi „zajímavé“ byly i její názory
na samou podstatu divadla: divadlo nic nevytváří, divadlo nic nesděluje a
především - divadlo neoslovuje a nemůže člověka proměňovat. Domnívám se, že
princip divadla tkví právě v oslovení a v kontaktu, a právě v dnešní době, jež je naplněna
technickou i lidskou pseudokomunikací, navrací divadlo význam slovům a
symbolům, které mnozí z nás již nejsou schopni vnímat. Divadlo zosobňuje
odvěkou touhu lidí odkrýt tajemství řádu, poznat kousek naší nekonečnosti.
Porotci
však neustále prosazovali ono naprosté souznění diváka s hercem, oni
chtěli být přítomni na jevišti a tvořit s účinkujícími. Prosazovali metody
rituálu (pokud to takhle nepřesně mohu označit). To je jistě možné, ale tento
princip nelze uplatňovat na divadelních přehlídkách. Je použitelný u přehlídek tvořivé dramatiky. Tato
ambivalence se objevuje u mnoha porotců – kladou rovnítko mezi divadlo a
dramatickou výchovu. Jediné, co oba obory spojuje, je divadelnost. V účelu
a smyslu jsou však naprosto odlišné.
Porota
v Otrokovicích však měla svou přesnou představu o divadle (ovšem značně
zdeformovanou a jednolitou), o divadelním žánru a ochotnickém herci. Tato
striktnost vedla k tomu, že představení byla zhodnocena následujícím
způsobem: 1. představení: skvělé, chtěli jsme na jevišti tvořit s vámi, 2.
představení: já nevím, co k tomu říct, nepochopili jste žánr, 3.
představení: nepřísluší nám něco na vás
hodnotit. Pánové nenabídli ani jednomu ze souborů možnost diskuse, odmítli se
bavit o tom, že pohled na divadlo může být daleko plastičtější, než jaký mají
oni. A tak se stalo, že Divadlo BLIC
odjelo s pocitem uspokojení z dobré práce, aniž by bylo upozorněno
na nedostatky inscenace, jež se projeví v dalším kole, členové Divadelního
souboru Tomáše Miličky se museli ptát, zda jejich práce měla vůbec smysl a
Staroměsští si prostě zahráli, o nic víc také nešlo.
Podobná situace nastala před
několika lety na přehlídce Břeclavský píseček. Porotci vybrali vítězné
představení, které však nedovedli zhodnotit. Omezili se na tvrzení, že
vystoupení bylo „svojské“. Dodnes jsem nepochopil, co tím chtěli říci. A
představení také v dalším kole postupové přehlídky vypadlo.
Vrchol sebestřednosti,
chcete-li – egoismu porotců, se projevil u posledního představení Moje žena –
tvoje žena. Pánové Semerád a Strejcovský se na balkóně vesele bavili (většinou
o jiných věcech než o inscenaci) a svým nevázaným veselím rušili publikum
v sále. Po představení se projevili jako opravdoví odborníci a dovedli
téměř 15 minut hovořit o tom, jak se jim představení líbilo.
Alibismus,
netolerance a faleš vládla Otrokovicím. Otrokovická porota degradovala
uměleckou kritiku na subjektivní, nekompromisní a akritickou disciplínu, u níž
není možná diskuse. Dala falešné naděje, pocity uraženosti i výsměch.
Rád si
pročítám Šaldovy recenze a obdivuji ho za jeho pokus o objektivitu a snahu
vcítit se do díla či autora. Vím, že není jednoduché vytvořit kritiku. Každý
režisér nemůže být dobrým kritikem a
každý pracovník Artamy, i když objede nepočítaně přehlídek, nemusí vládnout
kritickým duchem. Každý kritik však musí být především umělcem – a jak jsme
viděli a zažili v Otrokovicích, nemusí toto tvrzení platit vždy.
Divadelní
věda je spjata s „praktickým divadlem“ přímo bytostně. A smysl samotné kritiky
spočívá právě v této vzájemné „spjatosti“. Kritika nesmí degradovat, ale
povyšovat, hledat to, co v inscenaci chybí, posuzovat její další možný
vývoj a růst. Obviňovat tvůrce ochotnického divadla z kýčovitosti, kalkulu
či neprofesionality nemá smysl. Vždyť právě tito umělci nemají ze své úporné
práce nic než potlesk diváků. A jsou to oni, kteří na malých městech či
vesnicích „kultivují“ své publikum.
Nepopírám,
že i prostřednictvím ochotníků může dojít k jisté degradaci divadla. Ale aby
k tomu nedocházelo, jsme tu my, divadelní kritici, jež máme nelehký úkol
hodnotit a ukazovat další možnosti divadla tam, kde nadšení ochotníků přestává
fungovat. Suďme, ale neodsuzujme, poukazujme, ale nezesměšňujme. A nemysleme
si, že jen my máme právo na postihnutí komplexity divadelního umění. Uchopení
světa druhého člověka je nesnadný a nikdy nekončící proces.
Roman
Švehlík